pondělí 2. ledna 2017

Hry roku 2016

Jestli jsem neviděl všechny filmy minulého roku, u her to platí ještě výrazněji. Není v silách lidských hrát všechno. Obzvlášť ne v těch mých. A mám hned několik restů, které mě opravdu pálí. Doženu je snad v tomto roce. Jsou to samozřejmě Inside a The Last Guardian. Z toho, co jsem si koupil a zahrál, mě však několik titulů výrazně potěšilo. Bez nějakého pořadí:

The Witness
Jistě, The Witness patří k těm kontroverznějším titulům, ale já patřím k těm, které hra nadchla. Ani téměř rok po dohrání nepřestávám obdivovat, jakým způsobem zapracovali učící procesy do titulu, který se obejde bez vysvětlování, a přesto přichází s opravdovou výzvou. Rovněž mě baví, že s jediným herním prvkem (kreslící tabule) dovedli vymyslet tolik miniher. Každá se přitom hraje naprosto jinak a vyžaduje úplně jiný přístup. Kdybych měl skutečně vybrat hru roku, asi by to bylo The Witness. Více jsem se o hře rozmluvil v recenzi pro Zing.

Uncharted 4
Z blockbusterového světa mě zásadně oslovilo čtvrté pokračování Nathana Drakea. Trochu jsem se bál, jestli trojkou opravdu neměli skončit, ale nakonec je z toho můj nejoblíbenější díl. Je výrazně hloubavější, pomalejší a nakonec i filmovější. Jenže to mi zrovna nevadí. Naopak. Obzvlášť, když je to celé naprosto bravurně zahráno. A grafika je neuvěřitelná. Docela mě udivilo, co s dobrou optimalizací PS4 zvládne. Ve hře je pak spousta jedinečných momentů a už se těším, až si to projdu znovu. Multiplayer mě ale zase tolik nechytl.

Abzû
O co víc miluji Journey, o to méně se mi líbí tento duchovní nástupce. Abzu se povedlo, ale v mnoha ohledech je až moc podobný svému předchůdci, akorát bez sociálního rozměru a s mnohem obtížnějším ovládáním, takže už to není hra, kterou můžete dát do ruky opravdu každému. Abych ale jen nehanil, je skvělý zážitek, který je meditativní (k čemuž vyloženě vybízí) a vypadá krásně. Určitě jde o nejlepší zpracování podmořského světa, které jsem ve hře potkal. A nechybí ani spousta památných momentů.

Firewatch
Další hra, která mnohé zvedla ze židle. Je to vůbec hra? Podle mě ano, ale o tom raději jindy. Je to předně skvělý zážitek, ve kterém jsem okusil samotu lesa i uvěřitelný příběh plný konspirací i zajímavých lokací. Výtvarné zpracování je fantastické, ale co hru táhne skutečně nahoru jsou skvělé herecké výkony. Henry a Delilah se vám jednoduše dostanou pod kůži. A i když člověka dopředu žene tajemství, i vícero dohrání stojí za to.

Zaklínač 3: O krvi a víně
Zaklínač 3 se dost možná stane nejúspěšnější a nejoblíbenější hrou za posledních několik let. Nenapadá mě snad nic, co by tvůrci udělali špatně. Původní hra je masivní, má skvělý příběh, zpracování i živý svět. A pak přišlo první DLC (on je to spíš digitální datadisk) s perfektním příběhem a několika novými lokacemi. Letošní a poslední rozšíření O krvi a víně je ještě větší a delší. Příběh mě zaujal o trochu méně než u Srdce z kamene, ale zase přináší nádherný svět vinic Toussaint nebo hromadu vedlejších úkolů a nových zakázek. Navíc si můžete spravovat vlastní vilu... prostě splněný sen.


Battlefield 1
Letos se to konečně stalo. Vyhrožoval jsem s tím už dlouho, ale až nyní se mi to podařilo. Poprvé jsem si nekoupil CoD a místo toho se pustil do Battlefieldu. I když se mi vlastně nový díl CoD líbí a dokonce i Titanfall 2 se mi hrál lépe než BF. Nakonec rozhodlo zasazení. Hrozně mi chybí dobové hry a rád bych se vrátil do druhé světové války. Nějak mi to prostě sedlo do válečné nálady (o čemž jsem už psal u výběru filmů roku), i když si BF1 na nějakou historickou přesnost vůbec nehraje. Navíc je to asi první díl v sérii, kde mě kampaň vážně bavila. V multiplayeru mě nejvíc baví Operations, které opravdu působí jako válečná vřava.

Virginia
Nakonec budu provokovat ještě jednou hrou. Jestli jsem říkal, že Firewatch nebo The Witness jsou kontroverzní, v porovnání s Virginií jde o naprosto běžné hry v tradičním slova smyslu. Ta totiž opravdu představuje "walking sim", ve kterém procházíte lineární příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Příběh sám je tajemný, místy mrazivý a do konce nejasný. To vše zvládne odvyprávět beze slov. Interakce je skutečně minimální, ale věřím, že hry se pro podobné zážitky skvěle hodí. Mohl bych to sledovat jako film, ale více si to užiju, když postavu ovládám, Když to celé prožíván já. Sám se jdu podívat po pokoji a sám prozkoumávám důkazy. To je něco, co žádný film nedokáže. A Virginia je skutečně silný zážitek. 

sobota 31. prosince 2016

Filmy roku 2016

Za minulý rok jsem toho na blog příliš nenapsal, ale tradiční souhrn oblíbených filmů si nenechám ujít. Do kina totiž stále chodit stíhám. To je jedna z výhod filmů, že vám neseberou zase tolik času. I když bych nerad tvrdil, že jsem letos viděl všechno. Nakonec mi toho uteklo hodně, což snad doženu někdy v budoucnu. Z toho, co jsem ale viděl, vybírám následujících deset kousků.

10. Warcraft: První střet
Od premiéry si pokládám otázku, co vlastně všichni ti rýpalové čekali? Ačkoliv mám příběhy Warcraftu rád (a načetl jsem i hodně knížek), není to běžný filmový materiál a sám bych ho zařadil spíše mezi "béčka". Obzvlášť v jedničce toho děje příliš není a líbí se mi, že je film natočen jak pro fanoušky, kterým celkem slušně zapadne do skládačky (začíná přesně v okamžiku, kdy končí kniha Zrod Hordy), ale neodradí ani úplně laiky. Výborně pracuje s tradiční stylizací série (ta se definitivně ustavila u třetího dílu), která vedle epického Pána Prstenů možná vypadá trochu směšně, ale k Warcraftu prostě patří. A digitální orkové se povedli na jedničku. Příběh možná nekončí tak katastroficky, ale některé změny jsou dle mého k lepšímu (Garona). Takže doufám v pokračování.

9. Správní chlapi
Russell Crowe a Ryan Gosling spolu jednoduše fungují skvěle. To bylo poznat jak v propagačních klipech, tak ve filmu samém. The Nice Guys mají asi daleko k nejlepšímu filmu roku, ale v kině mi skvěle sedli. Komediální týmovky se dnes v podstatě netočí, a možná právě proto jsem měl z filmu tak dobrý pocit. Je to zvláštní, ale i retro může působit svěže. A určitě je to snímek, na který si ještě mnohokrát rád zopakuji.

8. Zootropolis: Město zvířat
Dětských filmů se letos povedlo hodně. O zařazení jsem uvažoval i u Vaiany nebo Knihy džunglí, ale přednost nakonec dávám Zootropolis, která mě nadchla především promyšleným poselstvím. Tvůrci nějakým záhadným způsobem odhadli náladu doby (tuším, že příběh musel být uzavřený již několik let dopředu) a do roku plného nenávisti přišli s animákem, který stojí na toleranci. Ještě k tomu ani zápletka není vůbec hloupá. Navíc ve filmu není tolik "líbivých blbin", takže možná trochu zapadl, ale svým chytrým scénářem si mě dostal.

7. Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny
Jednou za čas mě chytne vojenská nálada. Ne, že bych byl najednou nějaký militantní, jen se přehnaně zajímám o vše, co souvisí s první nebo druhou světovou válkou. A přesně v ten okamžik přišel Hacksaw Ridge. Nemám rád filmy, které stojí na hrdinství, protože válka je především hnus, všudypřítomná smrt, úpadek veškerého lidství a materializovaná hloupost. A přestože je tento film o trochu nečekaném válečném hrdinovi, celou tu ohromnou zbytečnost a surovost ukazuje na prvním místě. Už první záběry dávají tušit, že to nebude podívaná pro slabé povahy. Což je dobře, válka by neměla být oslavována. Ale když už není úniku, je dobře si ukázat, jak zachovat trochu toho lidství. 

6. Kubo a kouzelný meč
Hrozně mě mrzí, že se k nám do kin Kubo nedostal v původním znění (takže jsem si na film raději počkal). Obzvlášť animák není jen o hercích, ale v tomto případě ta angličtina opravdu stojí za to. Film ovšem exceluje hned na několika rovinách. Samozřejmě je to tradiční loutkové zpracování, díky kterému Kubo nádherně vystupuje z digitální šedi. A vypadá fantasticky. Skvělá je i hudba. Ale funguje i příběh, který sice tvůrci opepřili možná až příliš lacině humornými momenty, ale který pracuje velmi citlivě s mytologií a hlavní trojice postav má skvělou chemii. 

5. Dánská dívka
První promítání ve mně nechalo smíšené pocity. Hlavně proto, že jsem četl knihu a znal širší obraz. Štvalo mě, že se s Lili ve filmu pracuje trochu jinak, spousta postav chybí a některé mají úplně jiné motivace. S delším odstupem jsem se přes to však přenesl a konečně si užil další rozměr, který film nabízí. Mnohem víc než kniha (nepřekvapivě) stojí na emocích třech hlavních postav (i když ve filmu Einar a Lili dost splývají). Naprosto úchvatná je pak kamera, výprava a hudba. A i když jsem rád, že si Oscara odnesl Leonardo, Eddie by si ho zasloužil asi více. Jeho proměna je živá, lidská a naprosto uvěřitelná. Už teď se nemůžu dočkat dalšího projektu Toma Hoopera.

4. Rogue One: Star Wars Story
Na jednu stranu tvůrci prokazují úctu čtvrtému dílu téměř v každém záběru, ale zároveň jdou úplně jiným směrem. Právě na to jsem se těšil. Rogue One mohl být nejzajímavějším filmem z předaleké galaxie. Právě proto, že by byl jiný. Přízemní, temný a o malých hrdinech i vítězstvích. Také je to první film bez jediů v hlavní roli. A celé to tak vlastně skvěle funguje. Až na konec, kde se film změní v běžný Star Wars snímek s tradiční velkou bitvou. Ale přesto má finále lidský rozměr a na happy-end rozhodně nehraje. Darth Vader je zde až mrazivě děsivý a digitální postavy mi nevadily. Rogue One se nakonec povedl a čtyřku předchází naprosto důstojně.

3. REVENANT Zmrtvýchvstání
I letos (oproti Americe opět posunuto o rok) Iñárritu bodoval a jeho mrazivý výlet s lovem medvědů funguje skvěle. DiCaprio heká skvostně a hrát bez možnosti mluvit je určitě nejtěžší herecká zkouška, ale toho Oscara mohl dostat už za některou z dřívějších rolí. Oproti tomu s režií a kamerou souhlasím. Věřím, že na výsledku se hodně podepsaly skutečné podmínky při natáčení a hercům ani štábu to natáčení tedy rozhodně nezávidím. Dlouhé záběry pak vypadají fantasticky a snové sekvence z hlavy jen tak nedostanu. 

2. Spotlight
Možná i kvůli studiu na Vyšší odborné škole publicistiky u mě tradičně bodují filmy (a seriály, viz Newsroom) s novinářskou tématikou. Spotlight nepůsobí hloupě a ukazuje poctivou žurnalistiku, jak má být. Skvělému hereckému obsazení pomáhá i skvělý scénář bez hluchých míst. Snímek skvěle graduje, a přestože se věrně drží reálií, nepostrádá napětí. Trochu mě pak překvapilo, že z takového množství známých herců nikdo nehraje sebe, ale všichni pohodlně sedí ve svých rolích. 

1. Příchozí
Chytrých sci-fi filmů se nerodí mnoho a přes svou nenápadnost je Arrival mým nejoblíbenějším filmem roku. Sémiotiku a další vědy prezentuje zcela přirozeně a nadchlo mě, že je to vlastně film o jazyce. Stojí na tezi, že vždy přemýšlíme v jazyce, a když se naučíme nový jazyk, jsme schopni také jinak uvažovat. Všechny lidské jazykové systémy jsou ovšem dost podobné. A tady přichází na scénu mimozemská invaze. Samozřejmě je to celé fantasticky zahrané, ale ve výsledku mě stejně nejvíc fascinuje způsob střihu a fakt, že celý film tak nějak odpovídá mimozemskému jazyku. Ale to už bych zabíhal do detailů. Příchozí stojí za veškerou pozornost a několikeré zhlédnutí. 

čtvrtek 3. března 2016

Phil Spencer zabíjí konzolový trh

Phil Spencer má úžasnou vlastnost vyjadřovat se ke všem okolo, když sám nemá co říci. Ponechme teď stranou VR, které Microsoft naprosto zaspal, a podívejme se na jeho výrok ohledně vylepšování výkonu konzole, který se jednou výjimečně jeho vlastní práce týká. 

Přesné znění jeho výroků si jistě dovede dohledat. Mluví o prostoru pro inovace v oblasti hardwaru. A ještě u toho tvrdí, že se jedná o něco přínosného pro zákazníky, což přirovnává k obměně hardwaru u telefonů a počítačů. Skoro jsem začínal věřit, že v oblasti zábavy jsme se už dostali do bodu, kde inovace hardwaru není tím stěžejním. Těšil jsem se na dobu, kde hardware bude dobrý tak akorát, aby mohl přinést inovativní obsah. To je věc těžko posouditelná, ale měl jsem dojem, že teď jsme se tam ocitli. Když v prvních dvou měsících tohoto roku vyšly hry The Witness a Firewatch, tak jsem byl nadšen, že takové věci konečně vznikají. A jistě budou vznikat i dál. Ty jsou jasným důkazem, kdy obsah vyhrává nad technickou formou.

A možná by bylo vůbec nejlepší, kdybych vývoj HW přenechali jiným oblastem - vědě. Tam je inovace a experiment jistě potřeba. Ale copak nezvládnou současné konzole přinést dostatečný výkon pro vyprávění... čehokoliv?

Tím neříkám, že grafika nemůže vypadat vždy lépe. A bylo by naivní si myslet, že někde lze najít úplný konec. Jistě nás čeká chvíle, kdy grafika ve hře bude reálnější než realita sama. To ovšem není něco, co by mě zajímalo. Pokud se mají hry přesunout od zábavy pro poďobané nerdy někam směrem k širšímu publiku, které nějaké HW inovace v nejmenším nezajímají, tak se musíme na chvíli zastavit a zaměřit se právě na obsah. A jen těžko se vyvíjí obsah, který by mohl zasáhnout širší cílovou skupinu, když někdo neustále bude měnit ty základy, které by měly být pevné. 

Výhodu herních konzolí jsem spatřoval právě v té pevnosti a danosti. Někdo tomu říká zpátečnictví, ale já v tom viděl jistotu. A to jak z hlediska konzumentů, tak i tvůrců.

Phil Spencer dost možná (protože to také mohl myslet úplně jinak) naznačil pravidelné vylepšování výkonu konzole. To znamená, že by se neměnila jen velikost, chlazení a další drobnosti, jako tomu bylo doposud. Z konzole by se tak stal další počítač, kde si nikdy nemůžete být jisti, že vám hra poběží plynule. Nejvíc se bojím doby, kdy by si člověk koupil hru na Xbox One, ale ona by mu buď nejela vůbec nebo by neběžela tak, jak má. Posměšně bych mohl říct, že já mám PS4 a tam takovéto náznaky nejsou, ale pokud by Microsoft k takovému kroku skutečně přistoupil, tak poškodí celé odvětví.

I zde existují cesty. Výkon pro vývojáře by se nezměnil, ale výkon navíc by podporoval všechny ty nadstavbové funkce, jako je natáčení, sdílení obrazu, mutlitasking atd. To se mi však nezdá jako ten případ. 

Pokud budu malovat ten nejtragičtější ze scénářů, tak pravidelná aktualizace výkonu nových konzolí (ať už roční nebo dvouroční) by dost dobře mohla konečně znamenat ten dávno očekávaný zánik, kdy už nyní si podle odhadů konzole neměl kupovat nikdo. A hle, PS4 roste neuvěřitelným způsobem. Může za to dost možná vědomí jistoty. Nejen, že není potřeba nic složitě řešit, instalovat, probírat se kompatibilitou, ale pokaždé víte, že pokud něco na PS4 vyjde, tak to i odpovídajícím způsobem poběží (přestože jsou ojedinělé případy, kde to chce i pár updatů, jako třeba u Zaklínače nebo Firewatch). 

sobota 9. ledna 2016

Hry roku 2015

Zatímco u filmů je poměrně snadné za ten rok vidět nějaký hlavní základ, tak u her to absolutně nepřipadá v úvahu. Kolik člověk zvládne za rok hrát her? Živím se psaním o mobilních hrách, takže těch jsem v uplynulém roce zkusil 288 (většinu z nich velmi zběžně), zatímco "ty velké" hraji už skutečně jen pro potěšení na PS4 nebo výjimečně PC. A když už si něco koupím, tak se tomu chci alespoň trochu věnovat, což v praxi znamená, že třetího Zaklínače jsem hrál půl roku. 

Můj dnešní výběr tak neberte jako žebříček skutečně toho nejlepšího, ale jako seznam her, které jsem měl tu čest hrát a nějak mě zásadně oslovily. Mobilních TOP10 jsme případně sestavovali na Mobilenetu.

Zaklínač 3: Divoký hon
Kdybych měl jmenovat jednu hru, která pro mě definovala tento rok, tak to bude právě stárnoucí Zaklínač. K otevřenému světu jsem byl skeptický, protože RPG odehrávající se ve velkých kulisách jsem nikdy moc nemusel. Stejně tak střílečky. Takové hry mi většinou přijdou prázdné a stereotypní. Geralt mě ovšem přesvědčil, že tu lze vyprávět strhující příběh a zároveň nabídnout neuvěřitelnou volnost. Během zachraňování světa si člověk může skutečně zkusit práci Zaklínače. V žádné jiné hře jsem za posledních pár let nestrávil tolik času a nikam jsem se nechtěl tolik vracet. Velen vychází z našeho středoevropského prostředí a snad v žádné jiné hře jsem neviděl takhle hezky zpracovanou přírodu. Vedle toho špinavý Novigrad nebo "severské" Skellige dotváří tu rozmanitost. Hlavní příběhová linka (a první rozšíření) je skvělá, dramatická a úžasně navazuje na knižní román. Je tu však něco, co mě opravdu zaujalo. Každý vedlejší úkol je jak krátká povídka. Nechápu, jak je možné, že jsem u takhle velké hry neměl pocit, že všechny úkoly jsou o "dojdi a zabij". Každá vesnice má svůj vlastní příběh, všude žijí jiní lidé a dějí se jim jiné věci. Nechybí tu překvapení... a to mě překvapilo asi nejvíc. 

Nebudu to protahovat, Zaklínač 3 je pro mě ultimátní hrou roku, která se povedla snad po všech směrech a těším se na druhý datadisk.

Her Story
Je to hra nebo není? Těžko říct. Během "hraní" jsem si hned vzpomněl na skvělý True Detective, protože i zde se hrabete v dávno uzavřeném případu. Her Story je ovšem pouhou databází a nemá tak téměř žádné tradiční herní prvky. Cílem je přemýšlet a pečlivě poslouchat. Hráč má možnost zadávat klíčová slova, podle kterých se mu budou zobrazovat videa. Správná slova znamenají správná videa - ovšem jejich řazení rozhodně nebude chronologické. Nakonec je to úžasný pocit, když si všechny informace spojíte a rozlousknete, co se vlastně stalo. I díky naprosto fantastickému výkonu herečky Vivy Seifert jde o nezapomenutelný zážitek.

Uncharted Collection
S reedicemi, remastery a všemožnými kolekcemi je problém. Mohou se staré hry počítat do nových žebříčků? Já se budu tvářit, že ano. Nathan Drake a jeho dobrodružství je totiž přesně tím důvodem, kvůli kterému mě mrzelo, že PS3 nemám. Znovuvydání pro PS4 znamená vylepšenou grafiku, sjednocené ovládání a nové bonusy. Uncharted může být důkazem toho, že hry zvládnou vyprávět silné příběhy. Ačkoliv jde v podstatě o Indiana Jonese, tak Nathan baví a neustále přichází s něčím novým. Trojka sice měla své momenty, ale jako nejlepší vidím druhý díl. A to i díky naprosto famóznímu finále.

Lara Croft GO
Z té záplavy mobilních her mě kapesní Lara opravdu zaujala. Bál jsem se, že půjde jen o překreslený Hitman GO, ale nemohl jsem se více mýlit. Lara se vrací ke svým vlastním kořenům, a pokud jste první díly Tomb Raider hráli, tak zde najdete neuvěřitelné množství odkazů. Kobky, páky, zákeřní nepřátelé... to vše je zpět i s klasickými pohyby. Zároveň se musím přiznat, že mě tento koncept v tahovém provedení baví snad více než před lety u PSX. Každá úroveň představuje rébus a v každé kapitole se zásadně mění herní prvky. A pokud jsem při vydání měl pocit, že je to nakonec docela snadná hra, tak po vydání rozšiřujícího balíčku ten pocit už nemám. Stále se mi nepodařilo projít jedním levelem a ne... nebudu se na YouTube koukat. Zvládnu to přeci sám!

Journey
A opět stará hra v novém obalu. Na PS4 už tak krásná hra vypadá ještě lépe a jsem rád, že jsem si mohl odškrtnout další z povinností. Journey není hra, kterou by si člověk zahrál jen jednou a je mi jasné, že se k ní ještě mockrát vrátím. Otevírá totiž prostor k hloubání a svými mechanikami jde o skutečně relaxující zážitek. Přesto dramaticky graduje, najdete v ní momenty úžasu i napětí. Multiplayer je tu tak nenásilně implementován, že jsem si ho všimnul asi tak po půlce hry. Tomu všemu kraluje euforický konec a naprosto úchvatný vizuál.

Star Wars Battlefront
Nakonec sem řadím ještě herní pojetí Star Wars a třetí díl v sérii Battlefront. Je to trochu zvláštní volba a sám bych hře udělil tak 7/10. Za plnou cenu nabízí poměrně málo obsahu a z hlediska kompetitivních her jde o plochou střílečku s průměrným designem úrovní. Jenže je to Star Wars hra. A ještě k tomu tvořená s láskou k původní trilogii. Když bojujete proti Impériu na planetě Hoth, tak jste skutečně tam. Nad hlavou vám létají stíhačky A-wing a z dálky se k vám s dusotem blíží AT-AT. V tu chvíli zapomenete na vše ostatní... zapomenete, že hrajete online střílečku a skutečně se stanete jedním z Rebelů. Tohle funguje na všech mapách ve "velkých módech" Walker Assault nebo Supremacy. Mapy odpovídají filmům, stroje rovněž a snad největší radost jsem měl z toho, když jsem na Sullustu viděl pobíhat ty bílé, plastové Stromtroopery. Ze hry to retro čiší podobně jak z nového filmu a díky tomu si mě získala, ačkoliv za nejlepší online střílečku roku 2015 jednoznačně považuji Call of Duty: Black Ops 3.

pátek 1. ledna 2016

Filmy roku 2015

A je konec. Rok 2015 utekl jak voda, tedy jako každý jiný rok, a já sestavuji žebříček filmů, které mě za ten rok oslovily nejvíce. Nebylo toho málo a vybrat desítku bylo opět obtížné. České filmy sem už nějak tradičně nedávám, ale pokud bych měl vybrat jeden, tak to bude jednoznačně Ztraceni v Mnichově, který překvapil v mnoha směrech.

10. V hlavě
Na nedostatek animáků jsme si rozhodně stěžovat nemohli. Skvělá byla i Velká šestka, kterou ale nakonec zastínila novinka od Pixaru. A otevřeně říkám, že pokud Pixar jednou za čas zvládne udělat takto originální film, tak mu odpustím všechna ta letadla, auta a kdeco. V hlavě mě zaujal hlavně svou nápaditostí - nechat ožít svět emocí a vzal nás do hlavy dospívající dívky. A to je skvělá nabídka. Film navíc funguje jak po stránce komediální, tak dramatické. A konec je tak krásný, že jsem i já měl na krajíčku.

9. Macbeth
Nové zpracování filmového Macbetha mě do kina nalákalo ze dvou důvodů - skvělí herci a fantastický vizuál. Jsem rád, že jsem toho v kině nakonec viděl ještě více. Asi je to trochu klišé, ale opravdu je tu vidět, že s šikovným týmem (a hlavně kameramanem) jde zakrýt malý rozpočet a natočit film, který vizuálně předčí veškerou hollywoodskou produkci. Hodně mě potěšilo zachování jazyka divadelní hry i snaha držet se u země. Předloha rozhodně neutrpěla a vznikl jeden z nejzajímavějších filmů roku.

8. Marťan
Nikoho nepřekvapím, když řeknu, že mám sci-fi rád. Jednou to může být třeba dramatické přežívání ve vesmíru a jindy klidně trochu zábavnější vegetění na Marsu. Marťana jsem bohužel nečetl (a třeba to ještě napravím), ale v kině mě bavil od začátku do konce. Dramatické momenty sice nebyly tak dramatické, ale kvůli nim jsem do kina nechodil. Je mi ve výsledku i docela jedno, zda by šlo na Marsu pěstovat brambory, ale určitě vím, že si brzy Marťana zase pustím.

7. Most špiónů
Pokud naopak budu chtít drama, tak si pustím nejnovější film od Spielberga, který mě po několika letech bídy překvapil. Je to sice dlouhé jak Lincolnův vous, ale určitě u toho neusnete. A to i díky skvělé práci bratrů Coenů. Dialogy jsem si skutečně užíval, nechybí tomu jiskra, místy vtip a dvojice hlavních postav má naprosto skvělou chemii, která funguje hned od začátku. Kulisy rozdělování Evropy jsou navíc velmi zajímavé a aktuální.

6. Ex Machina
Ač jsem měl po návštěvě kina k filmu mnoho připomínek, tak mi utkvěl v paměti a nemohu ho vytěsnit. To předně kvůli několika faktorům, které fungovaly naprosto skvěle. Prvně je to pomalu budované napětí, které nakonec možná nevyvrcholí tak, jak by se slušelo, ale skvěle pracuje s hudbou, emocemi i nejasným postavením postav. Člověk prostě do samotného konce neví a musí se smířit s tím, že si s ním režisér pohrává. Generál Hux a Poe Dameron navíc tvoří skvělou dvojici.

5. Kingsman

Z vážných témat opět ke komedii. U těchto výběrů se vždy bojím, že sklouznu do dramatické vážnosti, ale letos se mi to tedy skutečně nestalo. V kině jsem se náramně bavil i díky práci tajných agentů Kingsman. Další Kick-Ass to sice není, ale i zde je několik specifických scén, které jen tak nevymažu z paměti. Předně je to Colin Firth, jak ho neznám a skvělý Samuel L. Jackson, který zahrál úplně jiného záporáka. 


4. Mad Max
Tom Hardy má zase masku! A zase toho moc nenamluví. Vše co řekne je vlastně už v traileru. Po zbytek filmu akorát mručí. A je to fantastické. Mad Max je o cestě tam a zase zpátky. Není to o příběhu ani scénáři. Maxe jsem si dal v kině hned dvakrát. A to právě proto, že mě bavila ta rychlost a zajímavý vizuál, který si vystačil s několika barvami, nekonečnou pouští a starou tatrovkou.

3. Star Wars: Síla se probouzí
Star Wars jsou prostě všude. Ani Vánoce se jim nevyhnuly a já dostal několik dárků s tématikou Hvězdných válek. A vůbec mi to nevadí. Nový díl se povedl a osobně ho řadím hned za skvělou čtyřku. Jsem taky rád, že mohu zapomenout na novou trilogii. Obhajovat to by bylo na dlouho, ale ve zkratce jsem rád, že bylo zachováno hlavní téma, film je tak akorát retro, je tu spousta novot, vtip, uměřená akce, moře odkazů, ne tolik lensflare, nové postavy jsou skvělé a staré vůbec nepřekáží. Síla se probouzí je film, který jsem jako fanoušek staré trilogie chtěl a překvapivě dostal.

2. Malý princ
Animáků nikdy není dost a letošní rok byly opravdu silné. Ještě bych si mohl vzpomenout třeba na úchvatnou Píseň moře. Malý princ ale dokázal něco opravdu úctyhodného. Zvládl vzít takový klenot, jakým je Malý princ, a přenést ho do současnosti. Film v mnohém působí jako práce fanoušků a skvěle dává do kontrastu svět, který Exupéry kritizoval s dětským světem Malého prince. Naprosto famózní je papírové zpracování částí z knihy a vůbec mi nevadí volné pokračování příběhu, díky kterému má film opravdu silný konec. A ke všemu ta hudba!

1. Birdman
Jako tradičně se na první místě objevuje film, který spíš patří do roku 2014, ale u nás měl posunutou premiéru. Birdman to tak měl těžké - viděl jsem ho před rokem. Za tu dobu přišla řada skvělých filmů. Ale žádný mě takhle neusadil do sedačky. Od první věty do dramatického finále představuje spoustu podivných a netradičních nápadů. Mým nejoblíbenějším hrdinou roku 2015 se tak stává Birdman (ačkoliv Ant-Man se překvapivě velmi povedl) a z Edwarda Nortona mě mrazí ještě teď. Není to snadná podívaná, ale to se mi na ní moc líbilo.

pondělí 19. října 2015

Tajemství obrazu

Člověk přeci musí držet krok s dobou. A měl pravdu lord Henry, když tvrdil, že dnes potřebujeme nejvíce ty věci, ze kterých žádného užitku není.


Ty jeho oči. Ty jeho rudé zlé oči, co mi nedají spát.“

O tom umělci se říkalo tolik zajímavých drbů, že jsem jeho obraz prostě musel mít. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Už měsíc nemohu spát a přes značnou snahu se toho obrazu nedokážu zbavit. Jakoby se bránil. Jakoby nechtěl odejít. Ale přece tu musí být nějaká cesta. Musím najít toho umělce. Za každou cenu!

Po delší době jsem se zúčastnil zdejší vývojářské soutěže - tentokrát na Krevetě - a dokonce se mi povedlo hru dokončit. Kdo má s vývojem zkušenosti, tak jistě ví, že to není tak samozřejmá věc. A po letech jsem také opustil Game Maker, přestože v rámci zadání s deadlinem tři týdny by byl jistě vhodnějším nástrojem. Asi tak poslední půlrok se snažím sžít s Unity, což se ukazuje jako zvládnutelná věc, přestože rozdíly jsou markantní. O tom ale kdyžtak jindy.

Tajemství obrazu je jednoduchá a poměrně krátká hříčka o čtyřech levelech, která se inspiruje v deskových hrách a nabízí tahovou hratelnost. Cílem je pokaždé obejít překážky a dostat se do cíle. Na konci vás čeká souboj s bossem, který není úplně dobře navržený, protože testing po vydání ukázal, že ho většina lidí nebyla schopna zvládnout bez nápovědy (takže ve zkratce: musíte vystrašit démona jeho vlastním odrazem v zrcadle, k čemuž budete potřebovat foťák). Snaha byla vybudovat atmosféru a představit několik mechanismů, ze kterých by šla posléze složit hra větší a obsáhlejší. Hrozně rád tuto hru klasifikuji jako povídkovou hru, čímž obhajuji dobu hraní i silný příklon k příběhu.


Pracoval jsem na ní s Petrem Maxou, který vytvořil grafiku a Markem Čabákem, kterému vděčím za hudbu. Nakonec musím také poděkovat Filipu Kraucherovi za to, že mi namluvil vedlejší postavu obchodníka.

Hru stáhnete ZDE. Více se dozvíte na stránkách Krevety nebo přímo u hodnocení soutěže.

K soutěži

Hra nakonec soutěž vyhrála, za což jsem neskonale vděčný a mám z toho ohromnou radost. Sám jsem předně rád za to, že jsem dokázal vytvořit hru v Unity v poměrně krátkém čase. A přestože jsem zjistil, že stále spoustu věcí nechápu, tak mám na čem stavět (noční můry kvůli světlům mám ještě teď, o optimalizaci nemluvě). Zadání soutěže bylo navíc velmi inspirativní a bylo hlavní motivací, proč jsem se do toho vůbec pustil.

Z hodnocení bych rád vypíchnul třeba: Docela hodně návyková hra, kterou jsem si užil od začátku do konce. Zajímavý nápad na zpracování,od Dobyvacnika nebo Velice chytlavá a zajímavá hra. Pohyb pomocí tahů a „předchystaných“ cestiček v jednotlivých mapách je skvělý. Musím pochválit i hudbu a obzvláště dabing. Určitě bych se rád dočkal pokračování,“ od Samuelsona. 


Co dál?

Po krátké pauze, která byla po dokončení nezbytná, jsem začal dávat dohromady seznam věcí, které se musí opravit nebo dodělat, aby byla hra vydatelná jinými kanály. Cílíme především na telefony. Ovládání a design s tím už nyní počítá, jen je potřeba udělat ještě nějaké optimalizace, aby to běželo i na slabších telefonech (třeba na Nvidia Shield běžela na 60 fps ta stejná verze co jsme vydali pro počítače, ale to se nedá brát jako měřítko). Grafika už je optimalizovaná, částečně i světla a dá se říci, že to už celkem běhá. Ale bohužel i mnohem hezčí hry často běhají lépe, takže je potřeba ještě dělat další opatření.

Druhým krokem bude dodělat nějaké animace a především úrovně, které by do hry přidaly nějakou výzvu a především prodloužily herní dobu. Tak trochu se ale bojím, že budu muset přeprogramovat pohyb a další základní věci, neboť jsem je nevyřešil úplně šťastně.

A pak šup na Android a iOS. Možná i Windows Phone. Tak nám držte palce, protože nás čeká ještě pořádný kus cesty.