pátek 11. listopadu 2011

Špatná čeština v médiích

Opravdu mě to irituje. Náš národní jazyk je čeština, proč tedy nemluvíme česky? Málokdo dnes mluví opravdu hezky, což je hodně smutné. A přiznávám, ani já to pořádně neumím. Za doby národního obrození, kdy se na jazyk dbalo nejvíce, se jeho znalost udržovala v poezii. Dnes češtinu vyučují převážně média, což je logické, ale z mého pohledku naprosto fatální. Teorie říká, že je to v pořádku, protože tvůrci médii - veřejného prostoru - by měli umět jazyk perfektně, hovořit krásnou češtinou a mladší generace tak vychovávat, udržovat podobu jazyka. Samozřejmě s určitým vývojem. Ale skutečnost nám ukazuje, že moderátoři - obzvláště v televizi - česky mluvit jednoduše neumí a některá výrazová spojení jsou až sluch-drásající. O to horší je pronikání argotu do médií (viz naše oblíbená státní kasa). Psaný projev na tom není vždy tak špatně. Což neplatí pro spoustu magazínů pro mladé, případně internet. A co je horší, na internetu se i velké a kvalitní plátky dopouštějí častých prohřešků proti jazyku. 

Být cool, in a zaujmout tu naši cílovku, která nám přinese keše. To je voč tady běží, páč voni to tak chcou. To mi připadá jako ten nejhorší argument, kterým se ohání spousta magazínů a serverů. Oni tvoří obsah pro mladé, musí se přece přizpůsobit tomu, jak se mluví na ulici. Představte si ale, jak na sebe mládež pokřikuje ve škole nebo na hřišti, copak takhle chceme mluvit v televizi? Takhle máme formovat obsah článků? S tím se naprosto odmítám ztotožnit. Oproti tomu jsem snad ochoten akceptovat sem tam nějakou hrubku nebo překlep. Protože to se může stát nevědomky nebo lidskou chybou. Vedle toho neduh špatného jazyka je záměrný, a pokud není, tak takový člověk vůbec nemá v médiích co dělat. Psal jsem to už v jednom z předchozích článků - novinář má být vzdělaný. 

Neodpustím si pár příkladů na závěr, autora nechci uvádět, ale pokud toto bude číst, rozhodně proti němu nic osobního nemám, jen zrovna u jeho článku mi došla trpělivost.


"V takovém případě totiž musí být přesně nastavena kamera, která zlobí obzvlášť v případě, že s Drakem lozíte po lustrech, pokud je jen trochu vychýlena špatným směrem, místo aby se zaklonil, začne Nathan lézt dokola." Opravdu by mě zajímalo, kdy se slovo lozit dostalo do slovníku spisovné češtiny. A není ani součástí žádného slangu.



"Vše na co jsem nadával totiž v porovnání s gamesou jako celkem představuje minoritní záležitosti, jež dojem z hraní vlastně nikterak nekazí." Poslední dobou má spousta redaktorů potřebu používat slovíčko gamesa. Co to vlastně znamená? Kdo ho vymyslel a zavedl? Já se s ním tedy nesetkal, právě až u několika článků. A musím uznat, že bych ho raději neviděl. O čem vypovídá? Pravděpodobně mají někteří problémy se slovní zásobou. 



Šlo by pokračovat dalšími články, mohl bych vzít do ruky náhodné dnešní noviny, pustit si zprávy na Nově nebo chvíli poslouchat nějakou populární hudební stanici a našel bych toho spoustu. Už to ani nevnímáme, ať jsou to daňoví poplatníci, ona státní kasa nebe neexistující kočkopsi, média na nás valí denně spousty neexistujících spojení, špatných tvarosloví a za chvíli je začneme považovat za správné. Celý článek bych ještě uzavřel poslední citací z vybrané recenze. 



"Velkým bonusem jsou konečně přítomné české titulky. Těm by se sice některé slovní obraty daly vytknout, ale jinak jde o dobře odvedenou práci." - To teda jo!

středa 9. listopadu 2011

Kam s tím?

Inu, není to k nevíře? Jak dlouho si člověk může stěžovat, dovolávat se řešení, rady či snad dobrého nápadu? A přesto nám i zdánlivé drobnosti dokáží kompletně pokazit radostnou chvíli. Ale co s tím? Občas nastane situace, ve které si prostě nevíme rady. V tu chvíli přichází určitý pocit zoufalství, který může přejít v bezmoc, což je snad ještě horší. 

Přiznávám, pocitu bezmoci se bojím snad ze všeho nejvíc. Někdo by mohl za své utrpení vinit třeba vyšší moc, určité božstvo, domácího mazlíčka, případně oblíbenou květinu, chcete-li. Stále tu zůstává základní otázka, kam s tím? Je zajímavé sledovat, jak už v pravěku se vyvíjelo několik velmi podobných "kultur" (obrazně řečeno) na různých místech a zde máme podobnou ukázku. Problém se opakuje všude, možná to něco vypovídá o jeho charakteru.

Sklíčenost, která pramení z jeho nevyřešení jen podporuje skepsi, která provázela celou antickou civilizaci. Té ale zbyla síla pro oslavu života. Oslavujeme také život, stejně jako tato humanistická civilizace před námi? Čím je naše skepse způsobena? Copak na nás zanevřelo naše božstvo? Máme vůbec právo na skepsi, přestože nevíme kam s tím?

Tak a dost. O čem mluvím? Znáte ten příšerný pocit, když si ve fastfoodu objednáte k jídlu omáčku, ale ve výsledku nevíte kam s ní? Doslova utrpení!

Tento úsměvný článek neberte příliš vážně. Nebo naopak, berte ho smrtelně vážně. Odráží totiž dvě věci. První z nich vám nic neřekne, jedná se o menší narážku na vyučování ve škole, kde jsme se bavili o Nerudově fejetonu Kam s ním? a přiznávám, kečup k hranolkům mě napadl až na druhém místě. Druhá věc je trochu zajímavější, nepřijde vám, že dnešní společnost má na většinu problémů naprosto přehnanou reakci. A čím to je? Podívejme se do historie, lidstvo procházelo spoustu období a každé mělo spoustu velikých problémů. Opravdových, mnohem závažnějších, než dnes máme my. Žijeme v pohodlné době, máme volný čas, což je luxus, který dříve prostě nebyl. A možná právě proto máme čas zaobírat se zbytečnostmi a navíc je řešit. Toto by bylo na delší zamyšlení, snad celou řadu přednášek, ale raději to nechám opět otevřené.