Po dlouhé době

Stalo se toho hrozně moc, ale vůbec jsem neměl chuť ani sílu o tom někde psát. Vzato v rychlosti - kampaň na Startovači dopadla báječně a mám novou práci.

Jak si můžete sami zjistit, na Startovači nám fanoušci nakonec přispěli částkou 110 000 Kč, což je skutečně neuvěřitelná suma a jsem za to moc rád. Teď je na nás (spíš na Fiolovi), aby s tím co nejlépe naložil. Postupně to roste, máme nové roll-upy, nová světla a další drobnosti, stále to ale nedává dohromady nové studio. 

Se Zoomem jsme se podívali na severočeský festival Geetacon, který mě zaujal svou velikostí a skvělou atmosférou. Nečekal jsem, že mimo Prahu a Brno (a Chotěboř) se dají uspořádat veliké a úspěšné akce zaměřené na fantasy/anime/hry. Evidentně se to dá a Geetaconu fandím i do dalších ročníků. Na moji reportáž se můžete podívat na YouTube. 

Dalším festivalem je Advík, který byl samozřejmě mnohem větší. A Indian měl opět vlastní stage a plno fanoušků, kteří se z našeho sálu v podstatě nehnuli. Od čtvrtka jsme pořádali soutěže o hodnotné ceny, připravili jsme řadu zajímavých přednášek, pozvali fajn hosty a já sám jsem vedl workshop Staň se moderátorem, ve kterém jsem se snažil předat návštěvníkům pár cenných rad pro práci s hlasem. A samozřejmě si vyzkoušeli přečíst zprávu před kamerou :). Reportáž opět na YouTube. 

A možná k tomu nejdůležitějšímu. Začal jsem psát pro Mobilenet.cz. Píšu zatím hlavně o aplikacích a hrách, ale do budoucna mám v plánu rozšířit záběr i na HW telefonů. Mám hroznou radost, že jsem se dostal do tak profesionálního kolektivu a můžu dělat něco, co mě baví. Navíc, Mobilenet má velmi širokou základnu čtenářů a diváků, takže je moje práce vidět. Kromě článků dělám také videa, ta najdete buď u článků nebo na YouTube. 

Jo a taky jsem se přestěhoval a založil si Behance profil. 

Profesionální nečeský překlad Battlefieldu 4

Velmi mě zaujalo, když se česká pobočka Electronic Arts rozhodla vyjít vstříc českým hráčům, kteří si stěžovali na překlad slova tickets ve hře Battlefield 3. Oficiální český překladatelský tým totiž zvolil jako nejvhodnější variantu slovo žetony. Že to byl skutečně dobrý překlad si řekneme za chvíli. Důležité ale také je, že se tedy snažili hráčům vyjít vstříc a zeptali se jich na názor. K tomu ještě připojili anketu o výběr nejlepšího výrazu. Na výběr byly žetony, lístky a vstupenky. V anketě vyhrály žetony, čímž samozřejmě pobouřené hráče nikdo neuspokojil.

O co tu vlastně jde? Představte si, že hrajete mód, ve kterém každý tým získá určitý počet žetonů. Když hráč zemře, tak pro jeho narození musí tým zaplatit žetonem. Tým, který dříve utratí žetony prohraje. Co mi to připomíná? Staré arkádovky, kde jsem si vždy nakoupil žetony (skutečně tomu říkají žetony) a za ty jsem pak hrál. Když jsem v nějaké hře umřel a chtěl jsem hrát dál, tak jsem musel vložit další žeton. Takže je to v podstatě stejné jako zde. Akorát dřív nikomu slovo žeton nevadilo. Známé pravidlo říká, že na každých deset normálních uživatelů je jeden hater, který má ale mnohem větší potřebu se vyjadřovat. Rozhodně si nemyslím, že by se všem hráčům původní překlad nelíbil. 

A teď přichází hlavní problém. Pod nátlakem rozzuřené skupiny hráčů se tým překladatelů rozhodl pro slovo tikety. To slovo, co se používá při sázení. Znamená totiž sázenku. Jelikož je tiket foneticky i vizuálně podobný původnímu slovu ticket, tak to spousta hráčů preferuje. Ale měli bychom se zajímat o obsah. Žeton je tu vysvětlen jako „hrací známka“, což tedy celkem slušně vystihuje i podstatu původních tickets v originální verzi. Dušan Šimonovič se nespokojené hráče snažil přesvědčit o tom, že tikety a žetony jsou synonyma, což samozřejmě není pravda. Je správné, že profesionální tým překladatelů, který by měl ručit za kvalitní překlad, podlehne hloupému názoru pár haterů? Rozhodně není. A přitom jde jen o drobnost, která ale může mít širší dopad. Ve výsledku se tak nejedná o překlad český a už vůbec ne profesionální. 

Indian na Startovači

Před patnácti dny začal Indian prostřednictvím Kickst... Startovače vybírat na nové studio. O tři a půl hodiny později vybral požadovaných 20 000 Kč. Dnes nám už fanoušci přispěli částkou v hromadné výši přes 80 000 Kč a stále nás čeká ještě dalších 45 dní. 

Musím říci, že se celá kampaň povedla velmi dobře naplánovat a i přes naše obavy vše dopadlo výborně. Několik let jsme natáčeli ve studiu PlayZone. I po tom, co jsme už na PlayZone TV nevysílali, tak jsme měli dohodu s vedením a dál u nich natáčeli. Poslední měsíce byly těžké, do studia jsme měli velmi omezený přístup, a proto jsme snažili natáčet vstupy z veletrhů, vývojářských studií, festivalů a dalších akcí. To už ale skončilo, studio se rozebralo a zavřelo. Nám tedy nezbylo nic jiného, než začít točit v improvizovaném studiu přímo ve Fiolově domě. Věděli jsme ale, že pokud budeme chtít pokračovat, bude nezbytné postavit si vlastní skutečné studio, nebo se dohodnout s někým dalším o pronájmu či spolupráci. 

Dopadlo to tedy tak, že s pomocí komunity vybudujeme úplně nové studio, kde budeme moci natáčet nejen pořad Indian, ale i přidružené pořady Indian Play (Creeprovinky atd.).

Vzdělávání hrou

I kvůli vlastní absolventské práci se snažím trochu zorientovat ve velmi zajímavé osvětě, které se dá říkat třeba edukace hrou či vzdělávání během hraní počítačových her. A zase tu máme dva póly - jedna strana hlásá, že počítačové hry jsou škodlivé, že dnešní děti akorát paralyzují a drží je od klasického socializačního procesu. Druhá strana se zase domnívá, že hraním počítačových her si můžeme osvojit vzdělání lépe než ve školních lavicích. Jenže ono to není tak jednoduché a pravdu nemá žádná ze stran. 

Nechci tu moc zabředávat do sociologie, ale vyhnout se tomu nejde. Po generacích usazených před televizí drtivě nastoupila kultura počítačová. Tím vzniká silná individualita. Rodiče si dnes stěžují, že jejich děti sedí před počítači a nemají skutečné kamarády. Přitom jejich děti žijí v sociálně otevřeném prostředí a denně se setkávají s mnohem více lidmi, než se generaci předinternetové mohlo vůbec zdát. Jenže to má svá ale. Může virtuální identita nahradit fyzickou přítomnost? U počítače se třeba vytrácí haptika, veškerá komunikace tak musí být nutně omezena. Zároveň se ale dnešní teenageři dokáží bavit v jeden moment s neuvěřitelným počtem lidí a u počítače vlastně nedělají nic jiného než komunikují. A kdo ví? Třeba přátelství "na dálku" může fungovat a dokonce lépe rozvíjet osobnost. Kdo ví? To zatím můžeme hádat, žádná uchopitelná data jsem pro to nenašel. 

Sezame, ty hlupáku!

Další velkou otázkou je, čím se vlastně vyznačuje edukační proces. Vědí to dnes děti? Rodiče? A vědí to vůbec učitelé? Pro demonstraci nám může trochu pomoci příklad z historie. O edukaci se pokoušela samozřejmě i televize (dnes už na to úplně rezignuje) a snažila se děti zábavnou formou vzdělávat před obrazovkou. Jistě si všichni vzpomínáte na Sezame, otevři se. Tento dětský pořad měl být oním spojením zábavy a vzdělání. Zajímavé je, že si ho vlastně všichni pochvalovali, protože nijak neškodil (na rozdíl od dalších programů). Jenže to vzdělání v něm není. Vysvětlit ten pojem je hrozně složité, tak to zkusím alespoň nějak povrchně. 

U vzdělávání nezáleží ani tak na typu látky, na základní škole není podstatný obsah učebnic biologie nebo zeměpisu. Tedy - je důležitý, alespoň v základech bychom prostě měli světu rozumět. Tím hlavním je ale forma učení. Mnohem zásadnější je totiž to, jak se učíme vzdělávat, jak nabýváme vědomosti. Když čteme knihu, tak je to velmi individuální zážitek, který je ale hluboký a kompletní. Podává nám informaci v nějaké šíři, kontextu a vyžaduje od nás soustředění. Propojení se školní lavicí přináší nároky na pozornost, přidává trénování teorie atd. Co dělá pořad Sezame, otevři se? Tak maximálně upevňuje pouto dětí k televizi. Zároveň má být vzdělávání systematické, uspořádané a cílené. Z toho nám jasně vyplývá, že Milionář není vzdělávacím pořadem. Jasně, zazní tam spousta zajímavých informací, které by nás mohly obohatit, ale většinou nás jen pobaví, a když pořad končí, tak zapomeneme většinu ze zachycených informací. Jen pro zajímavost, je spousta studií, které se snaží změřit, kolik zpráv si divák po zpravodajské relaci zapamatuje. Výsledky se hodně liší, ale je zajímavé pozorovat, kolik lidí si nepamatuje nic. Podle Katze je to 21 % diváků - hodinu po vysílání si nevzpomenou na jedinou zprávu. Podle Sterna dokonce 51 %. A tady máte sílu televize a informovanosti. Ale tím se teď nebudeme zabývat. 

Aby se vůbec dalo mluvit o nějaké edukaci, tak musíme mít přesně danou strukturu, která žáka provádí látkou k určenému cíli, zároveň divák nesmí nic vynechat ani přeskočit. U televize je tu také problém minimálních nároků - nevyžaduje disciplínu, nevyžaduje pozornost, nikoho nezkouší, nic neověřuje - dítě klidně může sedět u telky a baštit párek s hořčicí. Z toho taky vzniká pocit, že by po nás škola neměla nic chtít.

Pohni obrazem

A počítač (abych se konečně dostal k tématu) zde hraje velmi obdobnou roli, ale přece dochází mnohem dál než televize. Pojďme se podívat na některé flashové hry, které jsou zařazeny do kategorie edukativní. Google mi nabídl třeba stránku Learning Games for Kids. Docela mě děsí, že procvičování psaní všemi deseti je bráno za vzdělávací proces. Jak se liší od procvičování práce s lopatou? Jde o procvičování nějaké manuální zručnosti, výuka je hlavně duševním procesem. Dále nám server nabízí opakování slovíček, vybarvování, spojování... většinou se jedná o nástroje, které se dají použít k rozvíjení vzdělání. Sám vzpomínám, že jsme na základní škole často opakovali slovíčka a gramatiku v počítačovém softwaru, ale vždy šlo o rozšíření, které přicházelo po aktu výuky. Spíše se tedy jednalo o testování.

A teď jsme u toho, k čemu se tedy hry vlastně hodí a jakou roli mohou zaujmout ve vzdělávání. Dovedu si velmi živě představit situaci, kdy učitel po výkladu vyzve žáky, ať si na obrazovkách zapnou hru, která bude učivo nějak simulovat a nabídne žákům možnost vyzkoušet si (alespoň virtuálně) tu a tu problematiku, kterou se právě zabývají. A pozor. Takový přístup může mít perfektní dopad, pomůže žákům věc názorně pochopit.  Stále tu ale zmiňuji, že může pomoci. Stejně tak může pomoci obrázková prezentace, AV nahrávka nebo nějaká projekce. Stejně tak si dovedu představit, že žáci ve škole něco proberou a doma si zahrají nějakou hru, která bude učivo reflektovat. Jasně, proč ne. 

Zásadně ale nesouhlasím s myšlenkou, že by hry samy mohly edukovat. Mohou rozvíjet, ne však vzdělávat - z pravidla nemají potřebnou strukturu, v první řadě chtějí hráče pobavit, vyvolat v něm emoce apod. Hezky je to vidět na příkladu World of Warcraft. Je tu spousta lidí, kteří vám řeknou, že se díky hraní této hry naučili anglicky. To zní dobře a dokonce to má svůj důvod. Hra je to poměrně složitá, komplexní a je potřeba si překládat zadání úkolů atd. Mimo to může dojít ke konverzaci s cizincem a angličtina je samozřejmě hlavním jazykem pro mezinárodní komunikaci. Jenže hra samotná neumí vzdělávat, nemá propozice pro výuku. Co ale dělá skvěle je praxe. Pokud se něco učíme ve škole, a pak to hned můžeme aplikovat ve hře, tak to funguje moc dobře. A to pozoruji i u svého bratra, který se kvůli nutnosti komunikace neuvěřitelně zlepšil v angličtině. Oproti svým spolužákům vyniká, ale nepřestává s pílí, naopak se přihlásil do pokročilejších soukromých kurzů, protože chápe tu potřebu studia. Hra mu dá prostor pro realizaci, učit se ale musí jinde. A WoW dává ještě jednu věc - motivaci učit se. To je věc, která by se neměla podceňovat.

Stejně tak hraním Assassin's Creed 2 spousta hráčů získala zájem o období renesance. Samozřejmě, hra obsahovala mnoho faktů, které třeba rozšířily vědomosti (letmo vzpomenu na DaVinciho). Vždy ale musíte na něčem stavět. Pokud je hráč tupec, co neví nic, tak si ze hry také nic neodnese. Pokud je možné v něm vzbudit zájem, tak je to jedině dobře. Já sám jsem se už tolikrát skrz literaturu, film nebo právě hru dostal k zajímavému tématu, které jsem si následně nastudoval, protože mě zaujalo.

Škola hrou

Jeden z tvůrců hry Veligrad Fos-Zoe-Nika Michal Hlavica pro Hrej.cz řekl: "Systém vzdělání se musí přizpůsobovat měnící se společnosti. Osobně si myslím, že úpadek vzdělanosti v ČR je způsoben právě neschopností změnit náš zastaralý pohled na vzdělávání." S tím se dá souhlasit, ale opět vyvstává varování - skutečně je problémem zastaralý vzdělávací systém nebo to je neochota dětí se vzdělávat? Když jsme u těch her, tak si musíme položit základní otázku: Je vzdělávací proces slučitelný se zábavou? Dnes nám přijde, že co není zábavné, tak to nemá smysl. Duchovního prožitku jsme se vzdali a jediné, co nás zajímá, je zábava.

Dnes je v módě připomínat našeho nejlepšího filozofa J. A. Komenského (ze kterého jsme udělali učitele), který přece hlásal, že škola by měla být hrou. To je sice pravda, ale kdyby věděl, jak si to dnes většina lidí vykládá, pravděpodobně by se zhrozil. Když to zjednoduším, tak měl na mysli formu výuky, která je názorná (doslova to popisuje jako divadlo). Nemusí to vůbec znamenat, že by nás to mělo předně bavit.

Na závěr zopakuji, co jsem se snažil říct už v průběhu - hry jsou skvělou pomůckou při výuce, nabízejí nám prožitek, zkušenost a praxi. Pokud je správně uchopíme, tak mohou být užitečné. Zároveň ale varuji před obcházením samotného vzdělávacího procesu, který není o zábavě. Jak říká M. McLuhan: "The medium is the message", tak bych to klidně vztáhl i na hry, jejich forma sama o sobě určuje, jak k nim budeme přistupovat, ať už je obsah jakýkoliv. 

Asociální singleplayer

Na Twitteru jsem zaznamenal kategorický nesouhlas některých českých herních novinářů s tvrzením ředitele Cryteku, že klasický single-player musí ustoupit a hry se přeorientují na „social experience“. Zarytým opěvovatelům prvního Dooma se hrůzou postavily vlasy na hlavě a rychle se potřebovali někomu svěřit s přesvědčením, že Crytek sám single-player hry dělat neumí. Posměšně možná přemýšleli nad Crysis Farming Simulátorem na Facebooku. Jenže já si myslím, že tak to není. A dokonce jsem přesvědčen, že za rozmach her pro jednoho hráče může jakási anomálie a pomalý technický vývoj. 

Prvním vodítkem může být historie her, jen si musíte uvědomit, jak se hrály hry před tím, než jsme se posadili před obrazovku. A vůbec, co náš osobní vývoj? Kdy jsme se seznámili s nějakou hrou prvně? Člověk si možná hrál s autíčkem sám, na začátku určitě, potřeboval si to osahat, zjistit, jak věci fungují, ale ta opravdová zábava přišla ve chvíli, kdy na návštěvu přišli kamarádi (já třeba vzpomínám na večery, kdy přijeli rodičům známí a přivezli své děti, abychom si mohli společně hrát). Nepamatuji si, jak jsem si sám hrál s autíčkem. Pamatuji si, jak nás bylo víc, tři nebo čtyři, jezdili jsme po koberci (samozřejmě s motivem města), závodili, rozebírali si parcely, vyměňovali auta… to byl skutečně velký social experience. Nebo ještě můžu přidat vojáky - každý si hrál s vojáčky, rozdělili jsme si celou sbírku, každý kontroloval něco a pamatuji, že jsme občas bojovali proti sobě (a byla to vždy lítá řež) nebo i spolu a vlastně jsme se kooperativně snažili vyřídit domnělého nepřítele. 

Jak vzpomínám na dětství, tak si vybavuji fiktivní přestřelky na zahradě. Samozřejmě jsme měli různé kapslíkovky, kuličkovky a nebo jen atrapy, které jsme si s kamarády rozdělili, určili týmy a na vymezeném prostoru běhali, schovávali se, stříleli a soupeřili mezi sebou. Když to hodně přeženu, tak ta podstata je vlastně stejná jako u Call of Duty. 

Stále nevíte, kam mířím? Tak to pojďme vzít trochu jinak. Ještě, než vůbec byly nějaké videohry, tak co lidé hráli (a samozřejmě hrají stále)? A teď nemyslím jen děti. Tak třeba karty, různé stolní hry, některé hazardní hry… většinou se jedná o interakci několika hráčů - v drtivé většině jsou ty hry kompetitivního charakteru. Samozřejmě se najdou i hry pro jednoho hráče, napadá mě třeba Solitaire (oproti PC verzi jde podvádět :D).

Co je podstatou videoher? Bavit. A člověk se většinou lépe baví ve společnosti. Hrát šachy proti sobě samému je lehce asociální. A tak bychom také mohli koukat na single-playerové hry. Proč bych měl chtít hrát sám, když můžu hrát s přáteli? Zkusme se na to podívat jako na volbu - sám / ve skupině. Pro obhajobu singlů: hry více hráčů většinou nemají tak promakaný příběh. Kampaň v Black Ops 2 je jednoduše nářez - je to takový lepší film, ale pak se stejně těšíte na tu zábavu v multi-playeru. A to by mohl být jeden směr - single-player by se mohl zaměřit na vyprávění příběhů a rozvíjet filmový průmysl o další sféru, tedy o interakci.

Proč má vlastně historie videoher převážně single kousky? Vidím v tom technické omezení - proti split-screenu prvně bojovalo nízké rozlišení a malé obrazovky (na konzolích to bylo trochu lepší). Vykreslovat více výřezů z jedné úrovně také ukousne více výpočetního výkonu. Proti hře po internetu zase mluvilo pomalé a drahé připojení. Online hry samozřejmě přicházely, ale hráči se jich prvně báli a proniknout do tohoto světa nebylo vůbec snadné. Funguje totiž úplně jinak, než na co byli všichni zvyklí. Ano, více se podobal reálné sociální zábavě, ale to by si to taky někdo musel uvědomovat. 

O podobě single-playeru se můžeme přít, já ale nečekám, že zmizí úplně, spíš se trochu přetvoří. Názornou ukázku nám dává nově vydaný Real Racing 3, který má tzv. Time shifted multiplayer. Funguje to tak, že s přáteli (a světem) nezávodíte napřímo, ale když odjedete závod, tak se vaše jízda zaznamená a hra vás může jako AI protivníka šoupnout k někomu jinému. Stejně tak vy závodíte se skutečnými lidmi (spíše s jejich časy - hra podle času, vozu a zkušeností modeluje jízdu - nejedná se tedy o přesný záznam) a především se svými přáteli. Je to single-player hra? Ve své podstatě ano, s nikým nekomunikuji, mohu si to pauzovat, jak chci, závodit mohu kdy chci, atd. Hrozně těžko se hra škatulkuje, ale já ji vidím někde na pomezí. Možná bych RR3 nazval nepřímým multiplayerem. 

 

A oproti zmiňovaným sólistům se najde i kupa lidí, kterým už dnes single nic neříká. Tak například můj bratr. Hraje WoW, Diablo 3 (což je mimochodem taky takový hybrid), CoD, BF a nově třeba Crysis 3. U posledních třech zmiňovaných nikdy single ani nezapnul. A ani se mu nedivím - není k tomu důvod (možná tak v tuhé zimě, kdy padá internet), s kamarády je to mnohem větší sranda. V singlu navíc všechny postřílíte bez mrknutí oka (a teď nemluvím o tom, že nové hry už nenesou takovou výzvu), ale skutečnou výzvou je teprve až další skutečný hráč, kterému můžete dokázat, že jste prostě lepší! Vzpomeňte na tu zahradu, taky jste chtěli všem ukázat, že jsou proti vám úplné nuly. 

Mohl bych toho napsat ještě spoustu. Určitě by za zmínku stála obliba Minecraftu nebo připravované Destiny, které také boří pojem hry jednoho hráče. Takže závěr? Myslím si, že hlavním tahounem herního průmyslu bude sociální multiplayer (a to není jen ten farming, to jsou i kompetitivní hry, jako třeba zmiňovaný Real Racing 3) a single-player se stane mnohem intimnější záležitostí. 

Ach ty moje neposedné prstíky

Asi jsem měl málo práce nebo nevím proč jsem spolu s Jakubem Zelenkou rozjel nový projekt s názvem Prsty v akci. Nelekejte se! Jde o úplně něco jiného, než jak to na první pohled vypadá. Ve skutečnosti pod tímto zavádějícím názvem není nic jiného než blog o mobilních hrách. Nedávno jsme se s Kubou přistihli, že se nějak často bavíme o mobilních hrách, ale ani jeden o nich nepíšeme (Kuba píše pro Root.cz o linuxových hrách). A slovo dalo slovo a koncept byl na světě - o mobilních hrách netradičně. Celé jsme to pojali uvolněně a s humorem, takže by se čtenář neměl nudit. Články jsou krátké (až na prstolam, který ale chceme vydávat méně), normální recenze se vejde do jedné normostrany, a to by měl být strop. 

Nápad vznikl minulý víkend, od té doby jsme vymýšleli a formulovali nápady, já připravoval grafiku a web a dokonce jsme to celé zvládli s předstihem. Deadline jsme si nastavili na dnešek s tím, že vydávat začneme v průběhu příštího týdne. Nakonec jsme to rozjeli včera a článků máme rovnou několik v zásobě. Nevyhrazujeme se proti žádné platformě (až na přenosné konzole (PSV, NDS...), ty jsou zastoupeny v magazínech), zaměřujeme se na iOS, Android i WP. Nejvíce ale asi bude vidět iPad, protože ho s Kubou oba máme. Já mám pak telefon s WP7, na kterém také hraji, a Kuba má zase Android. Ale ono to stejně skoro všechno vychází multiplatformě. 

Pokud hrajete na mobilu nebo tabletu, tak určitě koukněte. Pokud nehrajete, tak se koukněte taky, alespoň uvidíte, co se dnes vůbec hraje za hry - budete koukat.

Prsty v akci

Jeden povolební

Když nad tím tak přemýšlím, tak není úplně zásadní kdo je vítězem - ať už to dopadlo jak to dopadlo - ale hodně ukazují také výsledky. A zpráva je to skvělá a velmi pozitivní. Přestože vyhrál Miloš Zeman, kterého můžeme vnímat jako Klausova pokračovatele a představitele politiky 90. let, k volbám přišlo ohromné množství lidí, kteří dali jasně najevo, že už nechtějí v politice hrubou sílu, že nechtějí za svého prezidenta hulváta a naopak chtějí jít cestou pozitivní. Také jsem byl nadšen z toho, že k volbám šla veliká spousta lidí, kteří se o politiku vůbec nezajímají, ale ta negativní kampaň je zasáhla tak silně, že prostě k urnám šli říct své ne lhaní, urážení a napadání. 

A přestože Karel Schwarzenberg prohrál o celých 10 %, což není zanedbatelné, tak se tu dala dohromady skupina 2 241 171 lidí, kteří nemají zájem o agresivní politiku. A přestože hnutí Pozitivní evoluce nedopadlo zrovna nejlépe (alespoň to tak vypadá), tak má svůj ohromný přínos, protože opět ukazuje tu touhu po změně, po lepším vnímání celé politické scény. Věřím, že podobných pokusů bude přibývat. Tendence (a nejen u nás) opovrhovat politikou je velmi silná, ale pokud i nadále poroste snaha prosazovat to pozitivní myšlení a s touto snahou se do politiky začnou dostávat lidé noví, tak si třeba v budoucnu začneme naší reprezentace více vážit. A to by byla hezčí budoucnost.